Mechanická Perpetua Mobile I. druhu

 

Perpetuum mobile je, podle fyzikální definice, stroj, který byl-li jednou uveden do pohybu, sám od sebe v něm neustále setrvává, popřípadě je schopen konat při svém pohybu užitečnou práci. Podle přírodních zákonů však nelze takto fungující stroj postavit.

Perpetua mobile dělíme na P.m. I. druhu, kterými se v následujícím posteru budeme výhradně zabývat,

a P.m. II. druhu (pracující na základě cyklické přeměny tepla a práce). Dále můžeme P.m. dělit na tzv. pravá a nepravá, nebo podle využitého principu na P.m. mechanická, kapalinová, elktromagnetická a ostatní.

Nepravé Perpetuum mobile se od pravého liší tím, že čerpá nějaký druh energie na základě příslušného fyzikálního principu. Jedná se vpodstatě o zdánlivý věčný pohyb, který ustane, jestliže se příslušný zdroj energie vyčerpá nebo jej prostě přerušíme. Příkladem můžou být stroje fungující na základě změny barometrického tlaku, malého rozdílu teplot nebo předávání elektrického náboje.

Perpetuum mobile se zrodilo ve starověké Indii, kdy se první návrhy na tento stroj objevily ve spisech indického učence Bháskary. Zmiňují se o něm též staří Arabové. Jak Indický, tak Arabský koncept vycházejí z ideje věčného kruhového pohybu. Do Evropy se Perpetuum mobile dostalo pravděpodobně právě z Arábie, v tehdejší době mu však nebylo věnováno příliš pozornosti (za původce myšlenky sestrojení samohybného stroje je v Evropě pokládán francouzský architekt Villard z Honnecourtu).

Velký rozkvět Perpetua mobile nastal v období renesance, kdy se obnovil zájem o tradice antického Řecka a též o antickou mechaniku (sami staří Řekové se však Perpetuem mobile nezaobírali; správně předpokládali, že věčný kruhový pohyb je neuskutečnitelný). Věčný pohyb byl v této době středem pozornosti alchymistů, Perpetuum mobile bylo též předmětem sporů mezi církví a vědeckými kruhy (první patřili mezi zastánce, druzí mezi odpůrce). Zájem o P.m. přetrvává prakticky až do doby, kdy byl vynalezen parní stroj. Definitivní konec éry Perpetua mobile nastal v roce 1842, kdy Julius Robert Mayer, lékař a fyzik, objevil zákon zachování energie.

Mezi nadšenci a naivkami marně se pokoušejícími o sestrojení Perpetua mobile se občas objevili i podvodníci, jejichž složité a mechanicky propracované stroje obsahovaly dovedně skrytý mechanismus. Své výtvory potom tito “vynálezci” vydávali za pravé Perpetuum mobile, aby si tak zajistili slávu a peníze. Obětmi těchto povodů se stávali většinou majetní a vlivní lidé, především feudálové a vysocí státní úředníci.

Přestože důkaz o nesestrojitelnosti Perpetua mobile byl podán před více než sto lety, stále se ještě najdou jedinci, kteří vynakládají spoustu času a finančních prostředků v honbě za fantómem věčného pohybu. Patří mezi ně většinou lidé nevzdělaní, nedůvěřující základním zákonům fyziky, ale též nadšenci zabývající se nepravým Perpetuem mobile. Patentní úřady jsou dnes a denně zahlcovány množstvími nákresů a návrhů různých variant Perpetuí mobile, jakýkoliv praktický důkaz však pokaždé skončil nezdarem.

A tak jediné místo, kde se dnes můžete setkat s pravým Perpetuem mobile, je na stránkách vědeckofantastické literatury.

 

Použitá literatura: Stanislav Michal – Perpetuum mobile včera a dnes

(Vyd. SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981)

 

 

 

 

Kresba nejstaršího perpeua mobile v Evropě (kolem r. 1235) pochází z náčrtníku Villarda z Honnecourtu.